Rozhovor s Mgr. Liliou Khousnoutdinovou na téma císařský porod.

Lilia Khousnoutdinova je autorkou knih, ve kterých se věnuje hledání ženské podstaty, dulou a lektorkou předporodní přípravy. Provádí ženy nejrůznějšími rituály a vede ženské kruhy. Jednou z jejich vášní jsou porody.

V rozhovoru se dozvíte, proč Lilia podpořila projekt cisarskyporod.cz a jaký pohled na císařský porod má ona sama?

 

„Ať už rodíme vaginálně, císařským řezem nebo jakkoliv jinak, je to neuvěřitelný výkon“.

llllll

 

Lili, proč jsi se rozhodla podpořit projekt cisarskyporod.cz ?

Udělala jsem to, protože celou svoji desetiletou kariéru se zabývám porody a tím, jak by se dalo lépe rodit. V porodnici, doma či v porodních centrech. Jakkoli. Vždycky jsem se ale potkávala s tím, že císařský řez je bohužel takové selhání ženy. Většinou, když se žena dozví, že musí rodit císařským řezem cítí velké zklamání a mnohdy rezignuje. Má pocit, že teď už je to všechno jedno. Je to velká škoda vzhledem k tomu, že existuje určité procento žen – a není vůbec zanedbatelné, dejme tomu, že to je okolo 15% podle mezinárodní zdravotnické organizace – pro které císařský řez skutečně je operací, kterou potřebují, která jim zachrání život a za kterou můžeme děkovat bohu. Příjde mi jako nesmysl říct, že pro toto procento žen jejich porod je selháním. Podle mě to tak vůbec nemusí být. Ano, je to operace a je to náročnější způsob rození než pro ženy, které rodí vaginálně a nejlépe bez pomoci a zásahu lékařů. Je to takový ideál, o který se téměř všechny dnes snažíme.

„Někomu se podaří porodit dítě přirozeně a bez pomoci a někdo potřebuje pomoc“.

Ale i při císařském řezu je spousta věcí, které můžeme udělat dobře. Měli bychom se snažit přece u jakéhokoliv porodu dosáhnout toho, aby v rámci fyziologických možností a toho, jak se porod vyvíjí, jsme udělali vždycky to nejlepší pro matku i dítě. Ale ne vždy přirozený porod dopadne podle našich představ a skončí císařským řezem. Přijde mi škoda idealizovat si nějaký jeden způsob porodu a všeho ostatního se vzdát s tím, že si budeme říkat „No tak se to nepovedlo“. Protože ať už rodíme jakkoli, ať s komplikacemi, vždy lze udělat lepší a horší varianty. A myslím si, že všude bychom se měli snažit o ty lepší.

„A tak věřím, že i u císařského porodu je spousta možností, které je škoda zanedbávat. Přece i žena po císařském řezu by měla  mít pocit, že porod pro ni byl posilující zkušenost. A její miminko by mělo získalo co nejvíce péče a laskavosti“.

Když se bavíme o císařském řezu, naražíme na dva základní problémy. První spočívá v tom, že se v Česku počet CS o hodně překročuje. Procento které je stanoveno WHO jako maximalní žádoucí, což znamená, že sekce se často užívá nadbytečně, čímž se ohrožuje zdraví matek a dětí, které ji nepotřebují. Druhý, a stejně důležitý problém však spočívá v tom, že těch 15% matek, které sekci ve skutku potřebují, nemají adekvátní zdroje informací ani podporu k tomu, aby mohly i tento způsob porodu prožít co nejvíce s radostí a s maximální příležitostí k bondingu.

Lili, co by Tobě  jako ženě u císařského porodu nejvíce chybělo?

Mně by určitě chyběl nejvíc doprovod, protože vím, že bohužel ne ve všech porodnicích v ČR je možné mít u císařského řezu doprovod. Mění se to, což je skvělé, ale pořád to není garantované právo všude. Takže doprovod by mi chyběl určitě. A z toho, co vím z doslechu, by mi asi také nejvíc chyběl (bohužel v podstatě u vaginálního porodu je to podobné) bonding.

„Stále panuje mýtus, že je naprosto normální delší separace dítěte a matky po porodu sekcí“.

A že obzvlášť ve chvíli, kdy maminka není pod plnou narkózou, tudíž je přítomna, a je naprosto schopna plnohodnotného bondingu s dítětem na sále, tak mi přijde nepochopitelné, že to není  nejen umožněno, ale že to není aktivně podporováno jako možnost po císařském řezu. Takže to jsou asi dvě věci, které by mi chyběly úplně nejvíc, a kterých bych se obávala, kdybych musela sekcí rodit v České Republice.

clanek

Lili, proč si myslíš, že je důležité podpořit i ženy rodící císařským řezem? 

Protože si myslím, že zrovna tyto ženy to mají vlastně těžší. Protože porod císařským řezem je operace. Je to operace, po které je potřeba delší doba více intenzivnějšího hojení. Je jasné, že každá se hojíme různým tempem – někdo má velké štěstí a někdo může mít naopak tak zpackaný vaginální porod, že potom nějaká sekce by byla procházka růžovou zahradou. Takže nechci generalizovat, to v žádném případě. Ale řekla bych, že v průměru žena po sekci potřebuje větší rekonvalescenci nebo větší zdroje pro dobrou rekonvalescenci po porodu.

„Už jenom z fyziologických důvodů bude žena potřebovat více podpory, protože není tak mobilní v prvních týdnech po porodu císařským řezem,  jako je žena např. po vaginálním porodu“.

Takže je pravděpodobné, že bude potřebovat víc fyzické podpory. Ale řekla bych, že ještě celá velká oblast spočívá v tom – obzvlášť pro ženy, které se velmi těšily a chystaly se rodit vaginálně, chystaly se rodit přirozeně, možná se chystaly rodit doma a velmi dbaly na to, aby jejich porod byl co nejvíc přirozený, a nechci to říkat škaredě, ale velmi například lpěly na jisté představě, které se musely vzdát během procesu porodu, ale musely rodit císařským řezem, protože to bylo opravdu nutné. Ne každá žena se s tím jednoduše smíří. A řekla bych, že pro mnoho těchto případů je potřeba opravdu důkladný kontakt s průvodkyní (dulou), nebo zkrátka nějaký vhodný prostor. Ať už je to s kamarádkou nebo s odbornicí či průvodkyní, dulou nebo laktační poradkyní – ty bývají nejčastější. Ale možná by některá žena mohla potřebovat i oporu komunity žen, které mají podobnou zkušenost. Mohla by potřebovat i informace nebo podporu od tzv. expertek v oboru, které ji vlastně ujistí v tom, že je to v pořádku.

„Že to neznamená prohru, že to neznamená selhání. Že to neznamená, že dítě bude po zbytek života traumatizované. Taky že to neznamená, že ona je neschopná žena či matka, když nedokáže ani porodit přirozenou cestou“.

Bohužel tyto myšlenky, pochybnosti a sebeobviňování jsem slýchávala velmi často. A nejčastěji právě od žen, které se chystaly na nějaký způsob porodu a dopadlo to jinak. Není to vždycky jen otázka přímo císařského řezu, tady se bavíme třeba i o náročnějších vaginálních porodech, které dopadly s mnoha zákroky, se kterými žena nepočítala a rozhodně si je nepřála. Ale císařský řez je pro mnoho žen něčím, s čím se musí vnitřně smířit a najít k tomu cestu. Obzvlášť pokud na to, jak jsem už říkala, nebyly připravené a počítaly s úplně jiným dopadem. Proto si myslím, že často potřebují podporu. Samozřejmě nikdy nevíme nic dopředu. Často se stává, že porod na povrchu vypadá třeba úplně dokonale, když se člověk dívá do záznamů, ale žena si z toho odnáší obrovské trauma, a to z něčeho, co není vidět v těch zápiscích. A naopak někdo může porodit způsobem, který na papíře vypadá hrůzostrašně, a odejít z toho s pocitem “Ty jo, já jsem to i přes to všechno dokázala”. Takže je to velmi individuální.

Lili, co z tvého pohledu duly může přinést podpora, citlivější péče a přístup k novorozencům přicházejícím na svět císařským řezem?

V podstatě dula může přinášet to samé, co by mohla a měla přinášet u většiny porodů. Měla by pomoci mamince v každém okamžiku. V rámci možností jí pomoct rodit z pocitu své vlastní síly. Pro mě je jedna z nejdůležitějších vlastností duly to, že by měla vědět, jak by měla pomoct mamince v tom, aby dělala rozhodnutí a šla do toho vědomě. Aby do toho šla s pocitem, že je to v pořádku.

„U císařského řezu může být taky velmi důležitá předporodní příprava. Je důležité říct si, že císařský řez může být naprosto v pořádku. Že je to zkušenost, která může být velmi krásná, i když je náročná“.

Měla by jí pomoct pochopit, co může všechno udělat proto, aby i tento způsob porodu byl hezký. Jak si může ušetřit poporodní náročné chvíle a podobně. Takže mi to přijde hodně důležité právě před porodem, pokud žena ví předem, že je u ní vyšší pravděpodobnost císařského řezu.

Taktéž je důležitá podpora ženy i během porodu obzvlášť pokud jsou přítomny rozhodnutí ze strany lékařů, která se dělají okamžitě. Je potřeba podpořit maminku, aby na sál nejela z pozice zoufalství, ale z pozice toho, že je to potřeba a že přijímá pomoc a je to v pořádku.

„Aby měla co nejvíce pocitu vlastní síly i své hodnoty, důstojnosti, lásky, přijetí péče a podobně. Což bývají docela důležité a náročné chvíle a tak by dula měla pomoct mamince se v tom všem zorientovat“.

Co se týče po porodu – říká se, že děti po císařském řezu můžou potřebovat (je to jedna z metod) více se dotýkat, více například promasírovávat. Existují jisté masáže hlavy, které do jisté míry napodobují fyziologické stlačení, které se odehrává v rámci porodního kanálu, když dítě sestupuje vaginálním způsobem tak, aby dítě dostalo stimulaci, která mu defacto chybí, jelikož neprochází porodním kanálem.

„Přijde mi u průvodkyně (duly) velmi důležitá i role poporodní. Což je po císařském řezu na místě říct, že opora průvodkyně může být o to nápomocnější a důležitější právě kvůli tomu, že žena může být méně mobilní a může zažívat větší bolesti“.

Ve finále je hlavní rolí průvodkyně (duly) pomoci mamince najít v tom všem, co možná nesplnilo úplně její očekávání, místo svojí vlastní síly a hodnoty. Udělat to tak, aby maminka mohla vstoupit do mateřství s pocitem, že si je jistá, že cítí, že to dokázala (případně že my jsme to dokázali), je to v pořádku, jsem dobrá, jsem na sebe hrdá. Největší problém vnímám obecně v tom, když vidím, že maminka vstupuje do prvních týdnů mateřství s tím, že si myslí, že selhala už u porodu. A to nemusí být jen císařským řezem, ale může se to stát u veškerých situací, které se staly jinak, než si to maminka představovala. A potom může vstupovat do velmi náročného období raného mateřství s tím, že si myslí, že už selhala, že už je neschopná. Je to strašně demotivující a demoralizující.

V dnešní době jsou čím dál víc poporodní deprese velkým a narůstajícím problémem. Dá se říci i kritickým problémem. Proto si myslím, že role každé duly při porodu je opravdu jakkoli pomoct mamince. Jakkoli se to podaří, v každém okamžiku je důležité se postavit do pocitu ano,  já jsem to dokázala.

“Ano, já jsem to dokázala. Vše, co se odehrálo, bylo v pořádku. Ano, udělala jsem všechno, co jsem mohla. Jsem dobrá máma.”

Je opravdu důležité, aby žena vstupovala do mateřství s pocitem, že je dobrá máma. Aby si z porodu odnášela pocit, že to dokázala. Protože ať už rodíme vaginálně, císařským řezem nebo jakkoliv jinak, je to neuvěřitelný výkon. A to všemi způsoby. Každá z těchto variant porodu je náročná. Rozhodně tady nemluvíme o tom, který způsob porodu je náročnější, není to žádná soutěž, není to větší nebo menší hrdinství. Prostě každý porod, ať už dopadne jakkoli, je obrovským hrdinstvím. A pro mě spočívá role duly hlavně v tom předat mamince tento pocit. Aby cítila, že je hrdinka a že to dokázala a že je dobrá. Aby vstoupila do prvních týdnů mateřství s pocitem toho, že je dobrá. To mi přijde jako nejdůležitější. A potom jsou samozřejmě důležité i další věci – jako podržet miminko, dát mamince čas se vyspat, atd. To jsou taky velmi důležité věci. Ale ten základ je především v té emoční podpoře.

„Každý porod, ať už dopadne jakkoli, je obrovským hrdinstvím“.

lili

Lili, jaký je Tvůj pohled na bonding? Ať už u matky, nebo otce při císařském řezu?

Studovala jsem u Michaela Odenta a jeden z jeho názorů byl, že je z čistě biologického pohledu neuvěřitelně důležité, s kým má dítě první kontakt. Protože dítě je v té chvíli sterilní a jestli získá prvně bakterie maminky, otce nebo někoho, kdo je mu geneticky blízký, a nebo bakterie naprosto cizí (např. pí. doktorky v rukavichích), je velmi důležité, protože to má pro dítě celoživotní dopad i na imunitní a trávicí systém. V dnešní době, kdy poruchy imunity řešíme na každém kroku, si myslím, že je to zásadní otázka, abychom se nad tím zamysleli víc. Samozřejmě pokud maminka není schopná držet dítě hned po porodu, protože je třeba pod narkózou, tak druhý nejlepší člověk pro bonding je tatínek. Pokud tam není tatínek, tak to může být babička, sestra, teta – prostě geneticky blízký člověk. Nejlépe samozřejmě takový, který pochopitelně a logicky by měl cítit k tomu dítěti citovou vazbu. Aby miminko cítilo, že je u něho člověk plný lásky. Takový člověk by pro něj měl být vždycky tou nejlepší volbou.

„Aby miminko cítilo, že je u něho člověk plný lásky. Takový člověk by pro něj měl být vždycky tou nejlepší volbou“.

Po císařském řezu mi přijde role otce o to důležitější, protože ne vždy je maminka tak schopná, jako po vaginálním porodu, se o svoje dítě starat a držet ho. Ale po každém porodu si myslím, že je opravdu ten fyzický kontakt prvních pár hodin absolutně nejdůležitější, a následujících pár dní je také důležité ho udržovat co nejvíce, následujících pár týdnů v rámci možností jej stále prohlubovat. Aby maminka, tatínek a geneticky blízcí lidé byli v kontaktu s dítětem. Pokud se tedy bavíme o čistě fyzických faktorech. Když se podíváme na emoce, tak samozřejmě už máme v dnešní době spoustu studií o tom, jak důležitý je pro vybudování vztahu matky s dítětem i mezi otcem a dítětem právě bonding. To, že spolu tráví ty chvíle, kdy v mateřském těle zažíváme absolutní vrchol endorfinů, oxytocinů – hormonů lásky. Proto je velmi důležité právě v tom „vrcholu“, abychom byli s miminkem, protože je to přirozený proces, který nám zajišťuje dobrý základ pro dobré vztahy. A taky dobrý základ pro to, aby se nám chtělo pečovat o naše děti. Je to jistá evoluční pomůcka k tomu, abychom mohli to velmi náročné období raného mateřství nejen “vydržet a přežít”, ale s láskou si ho také užít.

„Je to jistá evoluční pomůcka k tomu, abychom mohli to velmi náročné období raného mateřství nejen “vydržet a přežít”, ale s láskou si ho také užít“.

Takže by byla obrovská škoda nevyužít těchto přirozených mechanizmů. Stejně tak u otce věřím, že ve chvíli, kdy je otec naplno zaangažovaný a aktivně pečuje o své dítě, což začíná právě tímto raným kontaktem čerstvě narozeného miminka, zpravidla vztahy těchto otců a dětí jsou hlubší. Otcové pak mají i větší tendenci pomáhat s dítětem, i když nemám ráda tato slova jako “pomáhat s dítětem”, protože otec nepomáhá. Otec se má taky starat o své děti úplně přirozeně. On nepomáhá, on prostě plní svoji přirozenou roli. Ale „tito“ otcové mají mnohem větší tendenci naplňovat svoji přirozenou roli, která jim patří. Což je aktivní fyzická péče o malé dítě. Tak, aby žena byla schopná se dobře zahojit po porodu, aby spolu poté mohli pečovat o své děti co nejlépe.

„Když je otec naplno zaangažovaný a aktivně pečuje o své dítě, což začíná právě tímto raným kontaktem čerstvě narozeného miminka, zpravidla vztahy těchto otců a dětí jsou hlubší“.

Lili, co Tě nejvíc na projektu cisarskyporod.cz oslovilo?

Z toho, co vím, tak zatím bohužel chybí v češtině informace o tom, co všechno můžeme  udělat proto, aby byl císařský řez posilujícím, krásným a v rámci možností radostným zážitkem. Tudíž vítám, že spousta žen, které určitě budou procházet císařským řezem tady v ČR, bude mít možnost se dozvědět důležité informace, aniž by musely umět číst anglicky. Protože doteď jsem vždycky doporučovala anglické knihy a portály, což je fajn, ale pro jisté ženy je v tom jazyková bariéra, takže mám velkou radost, jazyková bariéra už nebude bariérou.

„Tudíž vítám, že spousta žen, které určitě budou procházet císařským řezem tady v ČR, bude mít možnost se dozvědět důležité informace, aniž by musely umět číst anglicky“.

Lili, co bys popřála projektu cisarskyporod.cz v radosti a bez násilí?

Popřála bych mu, aby si stránky cisarskyporod.cz přečetly všechny ženy, které se chystají rodit. Protože nikdy nevíme, jak porod dopadne. Určitě aby to přečetly ženy, které vědí, že mají větší pravděpodobnost, že budou rodit císařským řezem nebo třeba i vědí, že to tak určitě dopadne. Přála bych projektu, aby si ho doporučovaly maminky mezi sebou, protože to je nejlepší reference a známka kvality. A přála bych mu, aby ho doporučovaly průvodkyně, duly, porodní asistentky, doktoři a porodnice. A také bych mu přála, aby si ho přečetly i porodnice, doktoři a porodní asistentky a nechaly se inspirovat tím, co by ženy potřebovaly ve chvíli, kdy rodí tímto způsobem. Aby jakýmkoliv maminkám, ať už rodí jakkoli, maximálně vycházely vstříc k tomu, aby splnily jejich přirozené potřeby. A samozřejmě aby měly maminky po císařském řezu zdroj informací.

„Popřála bych mu, aby si stránky cisarskyporod.cz přečetly všechny ženy, které se chystají rodit. Protože nikdy nevíme, jak porod dopadne“.

Lili, děkuji  za rozhovor a přeji krásné dny Jana Němečková – zakladatelka projektu cisarskyporod.cz.

 

Mgr. Lilia Khousnoutdinova – vystudovala politologii a historii na univerzitě v Oxfordu. Dnes vede projekt Ženské příběhy a provází ženy na cestě k pochopení a uctění svého těla a jeho cyklů ve všech fázích reprodukčního života pomocí přednášek, prožitkových seminářů a poznávacích zájezdů. Jako dula a akreditovaná učitelka Active Birth vede kurzy předporodní přípravy a doprovází ženy u porodu. Je autorkou několika knih a provokativní kolekce šperků. Spoluzakladatelka prvního výcviku kněžek / ceremonialistek v ČR, kde se zaměřuje na rozvíjení ženského potenciálu a návrat přechodových rituálů. Studovala po světě zejména u Michel Odenta, Janet Balaskas, Davida Deidy, Sarah Buckley, Penny Simkin, Kathy Jones, Eleny Tonetti a Lynnei Shrief, a neustále se dále vzdělává. Majitelka eshopu mistsofavalon.cz plného kouzelných dárkových předmětů. Pravidelně provází ženy i muže na cestách po posvátných pohanských místech v Anglii, ve Francii a nově i v Asii. Přednášela v rámci projektů Ženy Ženám, Inspired Women, Světového Týdnu Respektu k porodu a České Asociace Dul. Jejími semináři za posledních 5 let prošlo přes 2500 žen. Dnes žije v Londýně s manželem a synem, kde se věnuje studiu Gender & Development na London School of Economics.

lililili

http://www.lilia.cz/http://zenskepribehy.cz/www.cestaextaze.czhttp://www.mistsofavalon.cz/

Brzy se můžete těšit na další rozhovor na téma novorozenec a císařský porod.

 

Jana

zakladatelka projektu, dula, terapeutka a lektorka.