Pár slov o mně

Jmenuji se JANA NĚMEČKOVÁ, jsem hrdou mámou tří dcer a milující ženou svého muže Václava.

Již desátým rokem provázím především ženy nejrůznějšími etapy jejich života. Jsem zakladatelkou centra osobního rozvoje Skarabeus v Olomouci a matkou podpůrného projektu Císařský porod v radosti. Mám 8 letou terapeutskou praxi s klienty. Pracuji s metodou Kraniosakrální terapie, rodinnými konstelacemi, poradenskou činností a také ve své praxi s klienty pracuji s terapií Přepisu limbického otisku. Dále se věnuji  alternativním způsobům sebepoznávání s využitím psychologických projektivních metod. Pořádám sebezkušenostní kurzy a semináře v oblasti duševního rozvoje . Také rozvíjím práci s meditačními a relaxačními technikami a vedu tarotové kurzy, meditační kurzy, kurzy malování energetických obrázků. Jsem spoluzakladetlka a průvodkyně projektu pro páry Partnerská cesta. V neposlední řadě vedu se svým mužem Václavem mužsko-ženské kruhy. Jsem členkou Nezávislé asociace zdravé poporodní péče NAPP z.s.

S radostí se také věnuji dětem a pořádám pro ně kurzy dětské jógy a malování mandal, které slouží k rozvíjení vnitřního klidu, jenž vede k zvládnutí dětské agrese a roztržitosti. Mou velkou láskou jsou ženské kruhy a ženské semináře, kterým se pravidelně věnuji. Pracuji s Dolorem terapií, která se věnuje především ženskému tělu, tématu menstruace a těhotenství.

Jsem také poporodní dula registrovaná v nezávislé asociaci poporodních dul NAPP.CZ. Provádím ženy v citlivém období těhotenství, v přípravě k porodu císařským řezem a v mnohdy náročném období šestinedělí. Pořádám pravidelné setkání žen před a po porodu císařským řezem.

Mojí ideí je vytvořit síť ženských průvodkyň, které budou dál souznit a šířit esenci tohoto projektu na podporu žen rodících císařským porodem v radosti po celé ČR.

Příběh mého těhotenství

Uplynulo již osm měsíců od mého třetího porodu a v mém těle stále zní symfonie z tohoto extatického prožitku. Během velmi dobrodružných 11 let jsem na svět přivedla krásné tři dcery Janičku, Laurinku a Sofinku. Všechny tři dcery byly na svět přivedeny císařským řezem. Ten poslední byl ale zcela jiný. Ale o tom až později, neb nejdříve se s Vámi chci podělit o krásných a výjmečných devět měsíců, které tomu předcházely.

cisarsky-porod-jana-langerovaNa to, že pod svým srdcem nosím další dceru mě upozornila Laurinka jednoho dne, když jen tak v parku mezi řečí pohladila mé břicho a řekla “ mami máš v bříšku miminko a je to holčička “. Protože bezpochyby dětem a jejich intuici bezmezně důvěřuji šla jsem si koupit těhotenský test. Ano! Byla jsem těhotná. A tak započala třetí pro mě velmi významná cesta mateřstvím a nelehkou transformací. Toto těhotenství bylo již od začátku úplně jiné a tolik nové. Zhruba od prvního týdne kdy se Sofinka začala v mém těle vyvíjet jsem s ní vnitřně komunikovala. Sdíleli jsme si navzájem svoje pocity a možnosti, které jedna či druhá máme. Cítila jsem, jak nám oběma jde o to, abychom po celých devět měsíc měli možnost se pomalu poznávat a přesto každá ctít svůj prostor. Jelikož jsme od začátku s mužem věděli, že nebudu podstupovat žádná vyšetření, očkování ani zákroky bylo na mě celé těhotenství ze strany lékařů pohlíženo jako na matku co velmi riskuje. Ostatní komentáře a vzbuzování strachu ze strany lékařů nebudu raději zmiňovat. Díky intenzivnímu cítění se s miminkem jsem byla naprosto klidná, neb sama Sofinka mi po celou dobu sdělovala jak se cítí a co vlastně je pro ni dobré a co ne. Mnohdy když jsem se přece jen na chvíli nechala svou gynekoložkou vtáhnout do smrdutých strachů, Sofinka byla ta co mi dávala jasné signály, že je vše v pořádku a mým strachům vyvolaným ze strany lékařů nemám podléhat.

Celé těhotenství jsem byla velice pracovně aktivní. Vedla jsem ženy na ženských kruzích na vlastní cestu, účastnila jsem se několika seminářů, pořádala kurzy tarotu. Téměř každý den jsem své klienty vědomě vedla spojit se s vlastními zdroji energie, které jsou ukryté v našem těle. V klidu  a tichu jsem s nimi vstupovala do kontaktu s dechem a rytmem života při kraniosakrální terapii. Po večerech jsem pořádala konstelační večery. Všechno jsem si tak moc společně s miminkem v bříšku užívala. Sofinka mi už tenkrát velmi pomáhala. Při své terapeutické práci mě mnohdy vedla k větší citlivosti a jemnosti. Mnohdy se mi při terapiích před očima vykreslovaly příběhy klientů ve kterých byli poraněni. A já tak mohla být při své práci efektivnější.

I tohle mé pracovní “ nasazení “ vzbuzovalo v mnohých lidech nedůvěru ve mě a obavu o to malé stvoření, jenž žilo pod mým srdcem. Všichni mí blízcí mi nezapomínali neustále připomínat, jak bych měla odpočívat a já se přitom cítila tak báječně. Měla jsem spoustu energie, radosti, citu a vnímavosti. Každé ráno jsem se vědomě ladila při krátkých meditacích na své dítě a ptala se zda znovu můžeme společně projít pracovním dnem. První odpověď NE přišla od Sofinky 14 dnů před porodem. Cítila jsem jak mě začíná upozorňovat na příchod jejího velkého dne. Cítila jsem její obavu z toho zda příchod na svět zvládne a zda moje láskyplná náruč bude hřejivá a přítomná. Její potřeby začaly narůstat  a já s vděčností, že moje síla byla tak dlouho během těhotenství přítomná vše odložila.Zavřela za sebou dveře centra Skarabeus a začala se plně s láskou věnovat přípravám na příchod Sofinky. Poslední ženský kruh jsme společně s úžasnými ženami věnovaly  bezproblémovému a příjemnému porodu. Na papír jsme psali jako sudičky přání do života Sofinky a jako symbol hojnosti jsme ještě tomuto nenarozenému člověku pokládali na ženský oltář dary. Byla jsem ve svém srdci nesmírně dojatá a vděčná, že mě přípravou na porod takto ženy okolo mě provedly a podpořily.

Další krok ke kterému mě ještě nenarozená Sofinka vybízela bylo usmíření se s mojí matkou. Byla to pro mě velká výzva, která vyžadovala přijetí svých stínů a také té velké podobnosti  s ní, které jsem se přece chtěla tak moc vyhnout. Na symbolické rovině to pro mě byla smrt ega, které muselo zemřít, aby se mohlo narodit něco láskyplnějšího a nového. Cítila jsem hlubokou moudrost dítěte, které jsem nosila pod svým srdcem a tak jsem mu tenkrát důvěřovala a následovala, i když jsem se strachy třásla. Velkou podporou mi byl také můj milovaný muž, který o mě nepochyboval a s láskou dal prostor mým strachům a obavám.

Aby toho nebylo ale málo, ještě pár dnů před samotným porodem, který byl plánovaný císařským řezem mě Sofinka vystavila zkoušce zda jsem připravená být jí matkou či nevědomě spočívám v roli dítěte. Byla to těžká a bolestivá zkouška, ale jsem ráda, že jsem ji ani sebe nezklamala. Zbývalo posledních pár dnů před nastoupením do porodnice. Rozhodla jsem se, že  si je užiji naplno. Věděla jsem, že moje dítě už dokonale zná mou duši, ale toužila jsem pro něj být krásná duší i tělem. Těšila jsem se na náš první pohled do očí a tolik jsem se chtěla jako máma líbit. Věnovala jsem čas večerním koupelím, hýčkala své zaoblené tělo olejíčky z mirhy a dopřávala si jemné masáže.

Tři dny před plánovaným nástupem do porodnice jsem cítila velkou potřebu věnovat pozornost energii těla a jeho zdrojům. Dopřála jsem si ošetření Kraniosakrální terapií, což bylo v tento čas to nejmoudřejší co jsem mohla udělat. Sofinka se už nemohla dočkat příchodu do mé náruče, tak se rozhodla tento významný okamžik vzít do svých rukou a nečekat na plánované rozsvícení světel na operačním sále. Za toto opět její moudré rozhodnutí jsme dodnes s mužem velmi vděčni, neb svůj rytmus příchodu si tak určila sama.

Ráda bych tímto osobním sdílením podpořila všechny nastávající matky k tomu, že své těhotenství můžou vědomě prožívat, cítit se a řídit pouze svou intuicí. Projít v lásce svými stíny a přetvořit je v drahokamy.  Těhotenství je magický a zároveň požehnaný čas prožívat se podle svých potřeb.

Radostný císařský porod

Píše se večer 7. září 2015 ležím se svým mužem v naší loži s vědomím, že za tři dny přivedu na svět plánovaným, císařským řezem naši dceru. Můj muž je lehce nervozní, neb si plně uvědomuje hloubku tohoto okamžiku, která do jeho života vnese  zcela novou energii. Poprvé se stane otcem. Ohromná příležitost k sebepoznání a transformaci. Má nervozita je v pokoji také přítomná. Blíží se můj třetí porod císařským řezem. Moje tělo se již začíná cítit trochu přeplněně. Krásných devět měsíců těhotenství se vůlí přírody blíží ke svému konci a já se už nemůžu dočkat, až poprvé přivoním k malému tělíčku našeho očekávaného dítěte. Jsem  si i vědoma úlevy, která se již za chvíli dostaví do mého těla, neb se již o něj nebudu muset dělit s mou dcerou, ale budu si v něm žít  zase jen sama se sebou. V tento večer usínám se slovy muže  vyrytými do své mysli i  srdce “ miluju vás obě a už se těším, až Sofinku budu držet v náruči, už jen tři dny a budu otec “. Cítím stékat po obličeji malé slzy vděčnosti a upadám do spánku.

cisarsky-porod-jana-langerova-porodAU… cítím silné kopnutí nožičkou. Dívám se na hodiny na nočním stolku. 3:30  ráno. Sofí je nezvykle  vzhůru. Jedinné co mě napadá je věta “ tohle není hodina ve kterou se po celých devět měsíců v břiše budila”. A usínám znovu s rukou přiloženou na břicho. Čtyři hodiny ráno a já se budím znovu. Praskla mi plodová voda. Mé srdce bije jako zvon v katedrále svolávající lidi na mši. Tiše budím svého muže a šeptám mu do ucha, že je čas jet do porodnice. Naše malá dceruška si sama řídí svůj příchod na svět, který je o tři dny dřív, než jsme všichni plánovali. Příroda je moudřejší, než diáře lékařů a přání nás matek. Odjíždíme vzrušeni do porodnice. Nic mě nebolí, jen sedadlo auta je trochu víc promočené.

Příchod do porodnice je zvláštní. Prostředí je čisté a personál příjemný, přesto mi tu chybí stromy, zpěv ptáků, nebe a moje dvě dcery. Tak to je, tohle je součástí příběhu počátku prvního nadechnutí  našeho dítěte a neztrácíme čas tím co je okolo. Plně si užíváme s mužem přítomný okamžik a vše co se v nás děje. Ležím na pokoji, sestra mi měří tlak. Vše je v pořádku. Držíme se s mužem za ruce, usmíváme se a líbáme. Tolik se už těšíme. AU… přicházejí první kontrakce. Tisknu svému muži silně jeho ruku a zakousávám se do bílého polštáře, jako zvíře do kořisti. Tečou mi slzy po tváři. Ani nevím zda bolestí nebo tím, že ji mohu cítit. Je tak silná a tak krásná. Jsem šťatsná, že ty urputné křeče můžu cítit. Oznamují mi zvěsti o tom, že přichází na svět naše dítě. Nebojím se udělala jsem vše proto, aby porod proběhl co nejlépe. Připravovala a zdrojovala jsem své tělo poctivě na kraniosakrální terapii, prošla předporodním rituálem a dostala podporu své ženské linie i žen v ženském kruhu.

Sestra mě odváží na lůžku na porodní sál. Hladím své naběhlé, tvrdé břicho a mluvím k Sofince. Sděluji ji vše co se děje  tady z venku a vše co se bude dít v nastávajících minutách. Cítím ve svém srdci přítomnost lásky a něhy. Slovy  a dotekem přes břicho ji dávám podporu k jejímu velkému přechodu z vodní říše na pozemskou souš. ” Společně to zvládneme, ikdyž neprojdeš mými porodními cestami. Přesto to bude pro tebe velký a hluboký prožitek a my s tatínkem budeme celou dobu u tebe. A s láskou tě přivítáme mezi námi”. Nikdy jsem necítila vedle sebe láskyplnějšího a vzrušenějšího muže, než byl v tu chvíli teb můj. Jeho energie se střídala z pocitu nervozity do pocitů něhy a lásky. Byla to nádhera a já cítila jak samé Božstvo stojí při nás.

V sedě se předkláním a dělám kočičí hrb. Cítím jehlu jak ze zadu proniká mezi mé obratle pátěře. Zhluboka začínám dýchat, protože zároveň se dostavuje silná kontrakce. Dvojtá bolest se line mým tělem, ale mé myšlenky se upínají pouze k mé dceři, kterou již brzy budu držet v náruči. Musím to zvládnout ona mě teď potřebuje víc. Lehám si na operační stůl a přestávám cítit své nohy od pasu dolů. Mé srdce se mírně zrychluje a já začínám vědomě dýchat. Můj úžasný muž stojí u mé hlavy a drží mě za ruku. Nevidím jeho úsměv skrze roušku co má na obličeji, ale slova  z jeho očí mi stačí k uvolnění. Cítím v těle neskutečnou rozkoš. Mám pocit, že přichází z nohou a přitom s nimi nemůžu ani hnout. Cítím vzrušení ve své pánvi a přitomje umrtvená. Nevím co se děje, ale jsem šťastná jako nikdy před tím. Doktor přichází na sál, pozdravíme se. Je mi tak dobře, že celému zdravotnímu týmu a hlavně sobě popřeji s úsměvem ve tváři hodně zdaru a plně s důvěrou se oddám tomuto mocnému okamžiku. Je mi neskutečně krásně. S velkou důvěrou a zranitelností koukám do očí svého milovaného muže. Náš pohled vydá za tisíce slov. Naše oči mluví, i když ústav mlčí. Bože děkuji ti za tento krásný pocit. Nevím co se děje, ale mám pocit, že jsem v extázi. Nevnímám nic, než svého muže a ten překrásný pocit vibrací ve svém těle. Sestra mi oznamuje, že za pár vteřin bude Sofinka už ležet na mém těle. Nikdy předtím jsem to nezažila. Moje dva předchozí porody byly v celkové anestezii. Už vidím Sofinku, je tak maličká a celá od krve. Sestra ji pokládá na mé tělo a její malá hlavička zapadá mezi moje dvě naběhlá ňadra. Budí se ve mě zvíře a já mám velkou chuť olízat celé to malé miminko, jak neskutečně nádherně voní. Stopy od plodové vody se ztrácí v pórech mého těla a já svými rty laskám malou, vlasatou hlavičku. Ani nevím co prožívá můj muž, jen vidím jeho velkou ruku na malých zádičkách naší dcery, která se už přisává na mé prso. Její rty jsou tak hebké a já skrze ně cítím mírné vzrušení z našeho vzájemného milování. V tu chvíli vím, že nejde pouze o instinktivní příjem potravy, ale že jsme si tak blízko, jako když se milují dva milenci. Cítím neskutečnou lásku ke své třetí dceři. Krásnější porod jsem si nemohla přát pro ni ani pro sebe. Znovu děkuji Bohu, svému tělu, svému milovanému muži i lékařskému personálu za tento neobyčejný prožitek.

Sestra společně s mužem odchází omýt Sofinku a já ještě chvíli ve svých neutuchajících emocí štěstí a extáze nechávám plynout čas. Svým vědomým dechem opět začínám zdrojovat své tělo a s vděkem mu děkovat za jeho moudrost, sílu a výdrž. Byl to ten nejkrásnější porod co jsem si jen dovedla v rámci císařského řezu představit. Mám pocit, že kdybych rodila přirozenou cestou prožiji snad orgasmický porod. V porodnici zůstáváme přítomni bez jakéhokoliv oddělení od Sofinky s mužem oba dva po celé  4 dny. Potom odjíždíme domů vědomě se sžívat s naším malým pokladem.

Sdílím tento příběh, aby ho prach času nikdy neodvál. A jako podporu všem ženám, které se rozhodli, nebo musí z jakéhokoliv důvodu podstoupit porod císařským řezem. I tento způsob porodu, když se na něj vědomě připravíme a s láskou a úctou ho příjmeme do svého příběhu může být extatický, krásný a radostný. 

Příběh šestinedělí

… Už po třetí v životě prochází má děloha šestinedělím, ta významná změna v mém těle nejde přehlédnout. Jsem bolavá po třetím císařském řezu, který byl náročný v jeho přípravě, ale za to nádherný a mé extatické pocity v těle při porodu mi byly zrcadlem toho, že vše je jak má být a vše je v pořádku. 

Celý týdení pobyt v porodnici od narození třetí dcery Sofinky se zdá být ideální. Můj milovaný muž Vašek, Sofinčin tatínek každý večer usíná na zemi v pokoji pro šestinedělí, přikryt spacákem s potřebou být tu pro nás a každé ráno společně s námi dvěma otvírá své oči, aby mohl o nás co nejcitlivěji pěčovat. Co víc si můžeme obě přát? Jsem šťastná žena. V očích mého muže každý den vidím lesknoucí se průhledné kapičky slz vděčnosti a lásky. Cítím velké dojetí a děkuji Bohu, že jsme rodina, že právě s tímto mužem budu moci naši dceru vychovávat. Sofinka je maličká a usměvavá od prvních chvil svého života. Její oči jsou přivřené a temné. Když nám dovolí na chvíli během dne do nich pohlédnout oba dva s Vaškem cítíme její duchovní esenci, jenž z ní vyzařuje. Je to právě ta esence, která všechny okolo oblažuje, otvírá a nenápadně nutí položit si otázku mystičnosti života a smrti. Už teď vím, že mě čeká třetí cesta do mého nejhlubšího nitra. Už teď vím, že v mém šestinedělí se budou dít velké věci. Necítím strach naopak se ze zvědavostí trochu malého dítěte se těším. Zvládla jsem to bez obtíží už dvakrát, není přece nic co by mě překvapilo, nebo co bych neměla zvládnout. Jen jedno je najednou jiné. Cítím velkou potřebu být blíž své matce. Ani né tak fyzicky, jako ve svém srdci. 

cisarsky-porod-jana-langerova-sestinedeliOdjíždíme všichni tři z porodnice domů s pocitem naplněnosti a lásky. Doma je vše připravené, vítají nás naše dvě dcery a Vaškovi rodiče. Jsem doma a začínám cítit nové emoce. Začínají se vynořovat otázky s nádechem strachu. Něco se začíná v mém nitru dít. Jsem pozorná a citlivá ke svým pocitům a vědomě nechávám projít svým tělem všechny emoce. Dnes v noci při nočním kojení se mě zmocnila velká úzkost, moje tělo bylo sevřené a strach v hrudi, který  cítím je nepopsatelný. Nemám kapacitu milovat všechny tři své dcery. Zmocňují se mě otázky typu, kde vzít tolik lásky, abych je mohla milovat všechny? Jak to zvládnu, abych ani jednu o nic neochudila a přesto tu mohla zůstat i sama pro sebe? S raním rozbřeskem budím Vaška se slzami v očích, zoufalá a bezradná, plná strachu, že tak velké srdce nemám. Povídám mu o svých nočních pocitech a obavách a bedlivě pozoruji jeho oči zda nezapochybují, zda mi dají podporu i pochopení. Vaškův klid mi dává prostor při sdílení sestoupit hlouběji do své duše. Hurá, cítím jak přichází úleva v mém těle. Našla jsem odpověď na své otázky. Já přece nemusím své srdce čtvrtit. Cítím, že ho mám velké a lásky v něm je dost pro všechny. Můj strach se totiž lásky netýká, neb v srdci je nekonečný prostor pro lásku stačí ho jen otevřít. Můj strach se týká, jak dobře pečovat o tři děti, aby ani jedno nestrádalo a nemělo pocit méně lásky či nedostatku pozornosti. Bylo mi jasné, že nevětší péči budu muset teď věnovat Sofince, ale to neznamená, že nemůžu stejně tak milovat své další dvě dcery a dávat jim pozornost, kterou budou v daný okamžik potřebovat, aby se ujistili, že jsou milovány a viděny. Po mé úlevě jsem tohle všechno sdělila u snídaně Janičce a Laurince, aby pochopily, jak to v nejbližších dnech bude v naší rodině probíhat, ale to nic nemění na mé lásce k nim. Na péči o děti jsme se s Vaškem shodli.  Moje péče bude směřovaná především k Sofince a jeho péče a pozornost k Janičce a Laurince. 

Další dny plynou hladce, sžívám se s tím malým tvorečkem, milujeme se při každém jejím nasátí mé naběhlé bradavky toužící po uvolnění mlíčka a tiše pozoruji jemnou mimiku v její tváří, která mi tolik napovídá o jejich pocitech i potřebách. Sofinka spí v naší posteli a tak noci s ní jsou klidné, kdykoliv potřebuje přisaje se na obnažená prsa a saje a saje třeba i hodiny. Cítím se uvolněně, bez konceptů, jsem zcela oddaná potřebám svého dítěte. 

     Zhruba ve třetím týdnu mého šetinedělí se začíná opět něco dít. Svírají mě pocity smutku, strachu, zlosti. Odtahuji se od svého muže a chci být jenom se svými dětmi. Kamarádka Šárka mi půjčila knížku Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem. Uf, čtu ji jedním dechem. Už dlouho jsem nečetla, tak krásně, jednoduše a pravdivě napsanou knihu. Cítím lehkost a ztotožnuji se s většinou věcí, jenž jsou v knize napsány. Zároveň znovu cítím, že se něco dere na povrch a bouchá na zavřené dveře mojí duše. Je to neuvěřitelný rámus a nemá žádné slitování s mým ještě nezahojeným a bolavým tělem po porodu. Nezbývá mi, než dveře otevřít a vidět to co viděno chce být. Staré rány se otevírají a sahají až do dětství. Odmítám blízkost svého muže a mé rozhodnutí zní jasně “ budu žít sama jen se svými dětmi “. Můj muž se už tak klidně netváří, v jeho očích jde vidět lehké zmatení a jeho tělo je stažené. Snaží se zachovat jasnou hlavu a vybavuje si věty z knihy o Mateřství a šestinedělí ženy. Cítím jeho sílu, ale přesto mé zranění od mužů si chce vybrat svou daň. Pláču hodiny a hodiny. Snažím se zahnat své myšlenky a uvažovat realisticky. Co budu proboha dělat sama se třemi dětmi? Jenže mé zranění je stále silnější. Sofinka mi leží na prsu a opět saje. Cítím její jemný jazýček, jak se dotýká mé bradavky. Její ručička mě hladí po druhém prsu a já cítím tu božskou čistotu a lásku. Díváme se navzájem do očí a její podpora je v tomto okamžiku přítomná a já jsem si ji vědoma. Její tělo dává najevo mému strachu touhu vyrůstat v úplné rodině. Uf, tečou mi slzy a já jsem za ně vděčná. Teď už to nejsou slzy té malé holčičky, která se cítí jako oběť, protože nemá sílu ani možnost se bránit a tak je uvězněná ve svém zranění a čeká až ji někdo vysvobodí. Teď jsou to slzy lásky, síly a vědomí, že tohle je cesta, vývoj a transformace mé stínové části. 

Šestinedělí je dar, je to dar od Boha potkat se a přijmout do svého srdce ne jen dítě, které jsem právě porodila, ale i své vnitřní dítě, které je tu semnou celou dobu a teď skrze Sofinku a mou  dělohu, která se po porodu čistí a pomalu zavírá ho můžu opečovat a uzdravit. S uzavíráním své dělohy mám nyní možnost bezpečně uzavřít i svá další zranění. Cítím vděčnost za moudrost, která skrze Sofinku ke mě přichází. Mé šestinedělí je opravdu výživné a rozmanité. Cítím se být více matkou, než kdy předtím. Přijímám v sobě stínovou část, která patří mé vlastní matce a přestávám s ní bojovat. Ano jsem stejná, úplně stejná jako moje vlastní matka. Tolik let jsem se tomuto faktu bránila a teď v něm cítím tolik osvobození a lásky. Toto přiznání mi  konečně nabízí prostor ke změně. K tomu, abych z nevědomosti nedělala svým dětem věci, které byly dělány mě. K tomu, abych mohla svým třem dcerám ukázat, že být matkou může být svobodné, láskyplné a přitom mít své hranice. A v neposlední řadě k tomu, abych uctila a tím uzdravila své poraněné  vnitřní dítě. 

Můj muž mě drží v náruči se slovy “ jsem na Tebe hrdý a hluboce Tě miluji “. Mé tělo se ještě více zněžňuje a roztíká do všech stran. Baví mě rodit děti, baví mě být matkou. Baví mě být na cestě k sobě samotné. I já se někdy cítím vyčerpaně a s menší kapacitou být “vědomou” matkou a ženou, přesto to nevzdávám. Jsem stále na cestě. Na cestě k sobě, k Bohu, ke svému muži a dětem. Dnes, když píšu tento střípek z mého šestinedělí má Sofinka už bez šesti dnů jeden rok, stojí tu vedle mě a směje se. Je to krásný pocit vidět své dítě zdravé, šťastné a svobodné….

Porodem to vše teprve začíná...